KANADA 2026 – úvod

Napsal /

Ještě před rokem, v roce 2025, jsme si po několika dnech strávených se synem ve švýcarských Alpách a ve Švýcarském národním parku v okolí městečka Zernez řekli, že se tam, případně někde jinde v Alpách, následující rok znovu vydáme alespoň na pár dní, stejně jako během posledních pěti let. Jenže jak už to v životě bývá, člověk míní, život mění.

Před rokem na podzim byl Peťo s přítelkyní v Kanadě a ona tehdy řekla, že by se mi tam také líbilo. Peťo neváhal, zavolal mi a zeptal se, co na to říkám. Chvilku jsem uvažoval, přece jen je to dálka, ale pak jsem si řekl: proč ne? Proč to nezkusit? Proč ne. Why not. Tato věta nás provázela po celou dobu. A pak ještě: one more, please. Půjdeme tam? Why not. One more? Why not. Zkusíme to? Why not.

Těch pár měsíců uběhlo jako voda a Kanada postupně dostávala jasnější obrysy, až nastal den, kdy jsem vyrazil. Jeden devatenáctikilogramový kufr a příruční zavazadlo. Plán byl takový, že od 6. do 8. srpna budu ve Švýcarsku, v Basileji, od 9. do 23. srpna v Kanadě a potom ještě od 24. do 26. srpna znovu v Basileji. Už jsem měl naplánované i výlety v okolí města Basilej. Jenže, jak už to chodí, přišla změna.

Když jsem 6. srpna přijel na pražské letiště, abych odletěl do Curychu, zavolal mi syn s otázkou, jestli bychom nemohli do Calgary odletět už následující den, tedy v pátek, místo v neděli. Objevila se možnost odletět dříve a zůstat tam podle původního plánu. Why not? Skvělý nápad. Peťo okamžitě přebookoval ubytování v Calgary a následně i půjčení auta.

Večer v Basilej jsme zašli na pivko a následující ráno jsme vlakem odjeli do Curychu, odkud nás čekal očekávaný let do kanadského Calgary.

Ve čtvrtek jsem tedy odletěl z Prahy do Curychu a potom pokračoval vlakem do Basileje. Na druhý den vlakem z Basilej do Curychu a pak letadlem do Calgary. Odletěli jsme ve 13:35 a v Calgary přistáli v 15:20 místního času, tedy o osm hodin dříve než u nás. Protože jsme měli předem prostřednictvím aplikace vyplněné prohlášení pro Kanadskou pohraniční službu (CBSA), dostali jsme se poměrně rychle přes kontroly ven z letiště.

Hned u letiště jsme nastoupili do místního autobusu a dojeli k hotelu. Mohlo začít naše cestování po kanadských národních parcích, stejně jako ochutnávání místní gastronomie a piv, která jsme si každý večer dopřávali.

Nejdříve několik obecných postřehů. Všude v Kanadě byli lidé příjemní a milí. Když jsme se na horách náhodou s někým potkali, vždy jsme se pozdravili, stejně jako u nás. První otázka obvykle zněla, jak se máme, potom kam míříme a jak to vypadá na trase, odkud jsme vyšli. Nakonec jsme si popřáli šťastnou cestu. Až na jednu výjimku: jednou jsme potkali na trase někoho z Česka, kdo se zjevně bavit nechtěl a sotva odpověděl na pozdrav. Asi k tomu měl svůj důvod.

Jinak se nás opravdu všude, kam jsme přišli, ať už do restaurace, ubytování, nebo obchodu, někdo zeptal, jak se máme, a popřál nám hezký den. V Kanadě bylo všechno klidnější. Na silnicích se nikdo nelepí na zadní nárazník a téměř nikdo výrazně nepřekračuje rychlost, až na několik výjimek. Člověk se tam cítí bezpečněji, musí však být stále ve střehu kvůli zvěři. Jednou nám přes hlavní silnici přeběhl černý medvěd baribal. Jindy se u krajnice pásli jeleni a kozy. Při příjezdu k jednomu jezeru se dokonce objevila skupina čtyř medvědů grizzly a jeden baribal.

Příroda byla neskutečně krásná, klidná, ale zároveň syrová a autentická. Ze začátku jsme byli kvůli velkým šelmám, především medvědům, pořád ve střehu. Později jsme si na jejich přítomnost zvykli a už jsme to tolik neřešili. Viděli jsme mnoho ptáků, například orla bělohlavého, kondora krocanovitého, orlovce říčního, krkavce velkého, ořešníka amerického, sojku Stellerovu, vodouše samotářského nebo ledňáčka pásovaného. Z menších zvířat jsme zahlédli sysla kolumbijského, sysla brýlového, různé čipmanky i veverky.

Za každou zatáčkou se otevíral jiný výhled. Člověk najednou vnímal krajinu jinak a uvědomoval si, že je jen malou částí celé skládačky tohoto systému. Najednou zpomalil, i když jsme šli svým tempem, občas se zastavil a jen sledoval, co kolem sebe vidí. Někdy byly oči vlhké dojetím z toho, co všechno člověk může spatřit a vnímat. A byl rád, že je toho součástí.

Jenže kvůli tomu nemusíme cestovat až do Kanady. Je to i u nás, tam, kde žijeme. Možná někdy stačí zpomalit, zastavit se a rozhlédnout se kolem sebe, protože vždy je co vidět. Jsme součástí přírody, a když na chvíli zavřeme oči, víme, že do ní patříme a že s ní jednou splyneme. Někdy však člověk potřebuje někam odjet, aby si uvědomil, že i doma je dobře.

Kde všude jsme byli:

Přejít nahoru